Právě se nacházíte na: Bukovik.cz / O nás

Družina

Projekt družiny pána z Bukovíka vznikl jako projekt pod záštitou skupiny Todesmüde Fechter, založené třemi kamarády. Po několikaletém fungování se však jejich cesty rozešly. Část původní skupiny se zaměřila výhradně na fire-show. Druhá část se spojila pod jménem Družina z Bukovíka, poněvadž už dlouhý čas se nazývali spíše družijníky z domu Bukovíka, nežli Todesáky. A tak jsme tady. Černé šipky v stříbrném poli, pevně stojící po boku pána ze Strakonic, pána ze Štěkně, bratří Johanitů, Piastovců, na dvoře krásné královny Elišky Rejčky.

Spojuje nás především zájem o historii, byť ani jeden z nás není skutečným historikem. Snažíme se, aby naše družina, která se zabývá především ukázkou života v českých zemích v období mezi lety 1300-1330, byla co nejvěrnějším vyobrazením středověkého života, tedy tzv. living history.
V našem erbu, který je patrno vidět i na těchto stránkách, se na stříbrném poli nachází černá šipka, směřující svým hrotem k pravému (heraldicky) hornímu rohu. Družina z Bukovíka, jejímiž veliteli jsou bratři Jan a Buden z Bukovíka, je vazalem Pána ze Strakonic, s nímž často pobývá na dvoře královny Elišky Rejčky.

Členové

Buden z Bukovíka

Buden z Bukovíka se narodil na jaře roku 1293 jako nejstarší syn pana Hynka a jeho choti Kateřiny. Od malička byl veden k boji, který následně cvičil i s o dva roky mladším bratrem Janem. Jak plynula léta, Buden toužil poznat svět více než jen ze sedla koně při obhlídce panství s otcem či na lovu, a tak začal podnikat výpravy do okolí sám. Začaly první pijatyky, šarvátky, ženy. Celkově Buden pustl a jeho chování nebylo hodno šlechtice, což mu také opakovaně vytýkal komtur johanitského řádu, sezením na Strakonicích. S komturem se Buden dostal nejen díky svému zpustlému životu do vleklého sporu, který musel utnout až pan Vilém. Buden si uvědomil malichernost svého jednání, oblékl kajícnické roucho a vydal se na kajícnickou cestu do města měst, do Říma. I přes mnohé útrapy nakonec cíle dosáhl, padl na kolena a rozjímal zde nad svým konáním. V Římě nicméně poznal nové přátele, mimo jiné i třetího syna pana z Žerotína Rudolfa, který zde byl na studijích coby duchovní řádu sv. Dominika a seznámil Budena se zdejšími zvyky, církevními představiteli i šlechtou. Na cestě zpět se k panu Budenovi přidal Rozerval, bývalý poddaný šlechtice, který v Římě i přes modlitby kněží zemřel, nezanechav potomstvo. Díky stále se změnšující jazykové bariéře se z nich za dlouhých putovních dní stávají přátelé. Po návratu na panství Buden zjistil, že jeho drahý, ač přísný a nepřístupný otec Hynek zemřel, a tak se spolu s bratrem Janem ujímají chodu panství, výprav s pány ze Strakonic a ze Štěkně, přičemž mezi nimi vzniklo silné, přátelské pouto.

Jan z Bukovíka

Jan z Bukovíka se narodil 22. 9. 1296 jako druhorozený syn pana Hynka z Bukovíka. Pan Hynek celý život toužil po mnoha synech. Toto jeho přání se mu splnilo až v pokročilém věku, kdy mu jeho žena porodila dva syny. Otec oba své syny miloval a sám se staral o jejich výchovu, a jakožto zdatný válečník dbal velmi na to, aby z jeho synů také vyrostli silní bojovníci. Bratři často cvičili s otcem nebo spolu navzájem, ale čím dál více času trávil pan Hynek s Budenem a předával mu své letité zkušenosti s vedením panství. A tak Jan trávil stále více času sám při toulkách přírodou a na honech. Věděl totiž, že jakožto mladší z bratrů nebude nikdy mít hlavní slovo ohledně panství. Při jednom honu se Janovi splašil kůň a odvezl jej ze stezky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním neznámý mladík divokého vzhledu a zhruba stejného věku. Představil se jako Jan a dovedl jej zpátky na stezku. Jan se se svým zachráncem spojil a na důkaz věku zařídil, aby se stal pomocným lovčím. Buden se kvůli nepříliš počestnému životu rozhodl odejít na kajícnickou pouť do Říma, což Jana velmi rmoutilo. Ještě větší ranou pro něj bylo, když nedlouho po odchodu jeho bratra zemřel jejich otec Hynek. A tak na jeho ramena padla tíha správy celého panství, zodpovědnost se kterou nikdy nepočítal. I přes prvotní strach si se svou novou povinností poradil velmi dobře. Po návratu Budena z Říma se oba bratři jako nerozlučná dvojice starali o prosperitu celého panství a byli cennými členy strakonického dvora.

Jan, stolník

Jan, též zvaný Loupežník, se narodil do rodiny Oldřicha, chudého lovčího v Bílenicích, což je jedna z vesnic patřících urozeným pánům z Bukovíka. Již od útlého věku navštěvoval Jan s otcem les, kde se naučil lovit a stopovat zvěř. Bohužel byl otec ve vesnici dosti nepopulární, hlavně kvůli své výbušné povaze a zálibě v hazardu. Proto se jednoho dne stalo, že Oldřich rodinu opustil, a zanechal po sobě ženu a tři syny, z nichž byl Jan nejstarší. Ten už však o svém otci slyšel pouze z mlhavých zpráv od kupců, kteří přijížděli do vesnice za obchodem a vyprávěli o bandě lapků v odlehlých částech lesa. Tak zůstalo na Janovi těžké břemeno rodiny, o kterou se jako nejstarší syn musel starat. Práce na polích moc nevynášela, a tak se Jan občas vypravil pytlačit drobnou zvěř do lesa. Jednoho dne, když Jan zrovna v lese vybíral nastražená oka, probíhal nedaleko hon, kterého se účastnili oba mladí páni z Bukovíka. Bohužel se ale mladšímu z bratrů - Janovi, splašil kůň kvůli rozlícené smečce loveckých psů a odběhl i se svým jezdcem mimo stezku. Než stačil mladý pán svého koně uklidnit, byli zatouláni hluboko v houštinách. V tom se ale v křoví objevil syn bývalého lovčího Jan, který uslyšel ryk splašeného koně, a jelikož místní kraj dobře znal, zavedl pána zpět na stezku. Jako výraz vděku přidělili bratři mladému Janovi, Loupežníkovi, jak se mu od té doby přezdívá (také díky excesům, které později dělával v krčmě), práci pomocníka lovčího na šlechtickém sídle, díky kterému mohl Jan zaopatřit svoji rodinu. Velmi rychle byly napraveny křívdy z jeho mládí a další rok dostal Jan pozici plnohodnotného lovčího a stále víc se sbližoval s oběma bratry. Kromě častých návštěv krčmy se Jan, Loupežník, také bavil tím, že si do lesů s ohařem brával i své dvě píšťaly a hrával a zpíval si pro radost. Jednoho dne za Janem přišel pán Buden s nabídkou. Zemřel starý pobočník jejich otce, který byl bratrům velkou oporou, a uvolnilo se jeho místo. První volba obou pánů byl mladý Jan, ke kterému měli oba blízko a který se prokázal svou oddaností a spolehlivou prací v jejich službách. Jan bez váhání post s vděkem přijal a od té doby doprovází pány z Bukovíka jako jejich pravá ruka a přítel.

Rudolf, inkvizitor

Inkvizitor Rudolf, mladý horlivý dominikán, kterému svou důvěru vložila do rukou sama Jeho Svatost Papež Jan XXII., se narodil na panství moravského vladyky Mikuláše ze Žerotína jako jeho třetí syn a již krátce po narození mu byl přiřknut život zasvěcený Kristu a církvi. Své poslání započal v řádu bratří kazatelů, řádu svatého Dominika, ve kterém se již od počátku věnoval studiu teologie, nejvíce pak studiu práv. Do úřadu papežského inkvizitora nastoupil po smrti svého předchůdce Koldy. V době, kdy jej nezaměstnávají povinnosti řádného inkvizitora, tráví požehnané chvíle na panství pánů z Bukovíka, kteří jsou jeho vděčnými hostiteli. On pak jim jejich štědrost, pohostinství a přátelství oplácí věrnou péčí o duše jejich, i duše všech poddaných na panství, aby ani ten nejposlednější z posledních nedošel věčného zatracení v plamenech pekelných.

Michal

Narodil se do rodiny chudého kováře Iva a jeho ženy Kateřiny. V mládi se učil řemeslu svého otce, ale nikdy na to neměl trpělivost a radši trávil čas děláním problémů. Čím byl starší, tím větší problémy dělal a začal také holdovat alkoholu a hospodským rvačkám. Když pak jeho otec v roce 1313 umřel a zanechal po sobě dluhy, tak musel začít shánět nějakou práci, aby je dokázal splatit. V té době se seznámil s Janem, který tou dobou byl ve službách pánů z Bukovíka, s ním se spřátelil a dozvěděl se od něj, že páni z Bukovíka shánějí schopné lidi do svých služeb. Když to slyšel, tak neváhal, a nastoupil do služeb pánů Budena a Jana z Bukovíka.
Ze začátku v jejich službách vykonával pouze práce, do kterých se nikomu nechtělo. Díky tomu dokázal splatit dluhy svého otce, ale i přesto stále zůstal ve službách pánů z Bukovíka, protože se spřátelil s mnoha členy jejich družiny. Přelom nastal v roce 1315, kdy královna Eliška Rejčka pořádala v Jaroměři turnaj, a páni z Bukovíka potřebovali více družiníků, kteří by nesli jejich barvy v turnaji. Michal požádal o pomoc svého přítele Jana, který se za něj přimluvil u šlechtických bratrů, aby ho vzali do své osobní družiny. S každým dnem v jejich službách začali šlechtičtí bratři zjišťovat, jaké je na Michala spolehnutí, a byli víc a víc spokojeni s jeho službami a časem s ním začali jednat víc jako s přítelem než se sluhou.

Anna

Anna se narodila v zimě léta páně 1295. Bohužel její matka Běta porod nepřežila, a tak se o ni staral jen otec Mach. Byla jeho jediné dítě, proto se jí snažil věnovat co nejvíce. Jakožto dřevorubec ji občas brával sebou do lesa, kde poznávala různé bylinky a plody. Žel bohu, jednoho dne na něj nešťastnou náhodou spadl strom. Po jeho smrti se jí ale naštěstí ujala teta, která v té době byla vrchní kuchařkou u pána z Bukovíka. Zde se Anna naučila vařit a pomáhala tetě, k té cítila lásku a úctu, jako k vlastní matce. I přesto však ráda utíkala do lesa a sbírala zde bylinky, které se daly využít jak v kuchyni, tak i jako pomoc proti bolesti a trápení. Nebyla však znalá všech bylin, a tak si řekla, že by se ráda naučila více, proto vyhledala pomoc kořenářky, a ta ji vše naučila. Tyto zkušenosti využila i v léčení své tety, která již nebyla nejmladší. Teta ji před svou smrtí řekla své přání, že by chtěla, aby se ujala kuchyně po ní. Anna jí přání chtěla splnit a v kuchyni se proto snažila o to víc. Po smrti její tety ji pak pán z Bukovíka jmenoval jako vedoucí kuchyně.

Jana

Jana jest prvorozenou dcerou bylinkářky Jany, po které byla pokřtěna i ona. Žijíc ve skromnosti a dobrotě, vyrostla z ní sličná slečna, s jiskrným okem a dobrým srdcem. Nikdy ji nebylo cizí pomáhat lidem kolem sebe a rozdávat radost, zpěv a hudbu. Přesto, že působí křehce, umí zastat i těžkou práci.
Jednoho dne přišel do jejich domu léčitel Jakub, k matce pro byliny, ta však nebyla doma. Požádal tedy dceru, aby mu je připravila, dle jeho přání. Oba zjistili, že mají si o čem povídat, jejich zájmy jsou si podobné. Protože Janu začalo více zajímat jeho léčení, chtěla naslouchat jeho výkladům a Jakub si toho všiml, začali spolu trávit více času a stali se přáteli. K družině z Bukovíka se připojila, když se po Jakubově příhodě s lapky seznámila s Budenem, který se jí optal, zda se k nim nechce připojit a ona jeho nabídku přijala.

Mareta

V době letního slunovratu roku 1293 se českému kupci Markvartovi a jeho choti narodila dcera Mareta. V pořadí byla již jejich třetím potomkem, ale žádný ze sourozenců se nedožil prvního roku. Po Maretě povila žena Markvartovi ještě dalších devět dětí, z nichž se dospělosti dožil pouze o čtyři roky mladší Maretin bratr. Otci se obchody dařily, a tak Mareta vyrůstala v blahobytu. Když byl otec doma, volné chvíle věnoval dětem, vedl je ke zbožnosti, ale také je učil počtům i řeči, kterou hovořili kupci přijíždějící do Čech z dáli. Když byl otec pryč, pomáhaly děti matce se vším, co bylo potřeba. Mareta však od malička nejvíc tíhla k řemeslům - šila, spřádala ovčí rouno a z příze pak tkala ozdobné pásky, pokud měla chvíli hned brala do rukou stávek či vřetánko. Když se z dítěte stala dívka na vdávání, rodiče ji vyvolili za manžela Joška, rychtářova syna, který byl sice hodný, ale Mareta v jeho společnosti trpěla. Bůh vyslyšel Maretiny prosby, aby ji z nešťastného manželství vysvobodil, když brzy po svatbě ve městě vypukl mor, snad nejhorší co lidé pamatovali. Černá smrt řádila nevybíravě, napadala staré i mladé, ženy i muže, bohaté i chudé, nikdo před ní nebyl v bezpečí. Krutou daň si vybrala také v kupecké rodině, kde kromě Materina muže vzala život také rodičům, které Mareta nadevše milovala. Morovou nákazu utišily až plameny, které pohltily velkou část města, včetně Maretina rodného domu. V hořkých slzách Mareta litovala svých neuvážených proseb, které ji vzaly může i rodiče. Jelikož z rodinného majetku zbylo pramálo, rozhodl se Maretin bratr opustit město a pokusit se najít místo ve službě někde v okolí, a tak se oba vydali na cestu. Po několika dnech došli na panství, které bylo ve správě dvou bratři, Budena a Jana z Bukovika, kde se Markétě podařilo získat místo tkadleny, které s vděkem přijala. Její bratr se pak vydal na další cesty a od té doby o něm není mnoho zpráv.

Rozerval

Rozerval se narodil roku 1293, tedy nejspíš, jako páté dítě mlynáře Waldemara ve vesnici Havn. Krom práce na pozemcích a ve mlýně už od útlého dětství, objevil v sobě touhy po dobrodružstvích. Coby vyhlášený rváč dělal otci pouze ostudu, a tak se jej otec zřekl a vyhnal ho. Mladý Rozerval našel uplatnění jako podkoní u nižšího, starého šlechtice Haakona, a jeho snad zázrakem počatého, leč beznadějně churavého jediného syna Atterdaga, panstvím kdesi v Kalmarské unii. Jelikož mladý pán, jediný dědic skromného sídla churavěl stále víc, a ani léčitelé nepomáhali, rozhodl se starý pán poskytnout poslední prostředky pro záchranu dědice, a vyslal syna spolu s doprovodem do Říma doufaje, že zde nalezne péči lékařů i kněží a vrátí se zdráv. Součástí doprovodu byl i Rozerval. Po několika měsíční cestě dosáhli Říma, z něj však pan Atterdag nic neviděl, posledních několik dní jen spal, a zanedlouho zemřel. Rozerval skončil hladový, bez pána, v cizí zemi. Při potloukání se za něčím k snědku se pokusil okrást otrhaného a zaprášeného muže s nůší, kterého považoval za žebráka. Tento muž jej zpacifikoval, a když viděl zbídačeného a vyhublého Rozervala, nakonec se mu jej zželelo, a v rámci svého pokání se s ním rozdělil o kus chleba. Bylo patrné, že také nikoho v Římě nezná, a tak začali cestovat spolu. Poté, co se muž s nůší, Buden, odebral na modlitby, Rozerval se potuloval a kradl kde se co naskytlo, a plnil břich nápoji a jídlem. Po nějaké době se rozhodl s Budenem zůstat a tak s ním odešel do dalekého Českého království, kde zjistil, že Buden je urozený, a přijal u něj službu. Postupem času se naučil řeči alespoň nějak, a stále není vzorem chování…

Petr, družiník

Narodil se na jaře roku 1301 ve vesnici nedaleko tvrze pánů z Bukovíka. Jeho rodiče byli jejich prostými poddanými, žijícími v malé chalupě na okraji vesnice. Pracovali na poli a Petrův otec si občas přivydělával prací pro místního kováře. Petr pomáhal rodičům na poli, ale tato práce ho nebavila a nakonec byl svými rodiči poslán do vedlejší vesnice pracovat k truhláři. To ovšem Petra bavilo ještě méně, práci odbýval a nikdy se ke svému mistrovi netěšil. Roku 1315 se však naskytla nečekaná možnost. Do vesnice, kde Petr pracoval, přijel pan Buden z Bukovíka, který tam chtěl doplnit svoji družinu o nové lidi. Neboť měl Petr truhlářského řemesla právě tak dost a nabídka jej velice zajímala, rozhodnul se, že zkusí své štěstí v jeho službách. Přidal se tedy k Bukovické družině a vykonával nejrůznější práce, které byly právě potřeba. Postupem času páni začali více Petrovi důvěřovat, díky čemuž začal dostávat náročnější úkoly a práce. Nakonec se Petr přidal i k bojovému šiku pánů z Bukovíka po boku ostatních.
Všechna práva vyhrazena
Copyright © 2016, weby Kapounek